Od roku 2004 funguje pod gescí Světové banky tzv. „International Benchmarking Network for Water and Sanitation Utilities (D3-NET)" - databáze indikátorů podniků VaK, jejímž cílem je nabídnout možnost srovnání těchto oborů mezi jednotlivými zeměmi i. mezi jednotlivými podniky (viz http://ib-net.org). Za každou zemi jsou do databáze vkládána data za 20-40 společností VaK, z jejichž průměrů se potom počítají národní charakteristiky. Jedná se tedy o jiný způsob agregace údajů, než často využívají národní statistiky. Výhodou tohoto postupu je, že ve vzorku jsou většinou zastoupeni velcí provozovatelé VaK (takže i malý vzorek společností pokrývá významný podíl služeb v dané zemi). Nevýhodou jsou možná zkreslení zejména nákladových údajů, vyplývající ze zahrnutí pouze velkých provozovatelů v situaci, kdy v rámci oboru VaK v dané zemi ve větším rozsahu působí i lokální podniky.

Požadovaná data se dělí na základní technické údaje o sítích (počet opojených obyvatel, počet přípojek, délka sítí aj.) a na základní finanční informace o společnostech, které lze částečně získat z jejich rozvahy a výsledovky, ovšem částečně je nutné si je vyžádat přímo u společností (např. náklady na zaměstnance, elektrickou energii aj.).

Za období 2000-2005 byla do databáze ve spolupráci se SOVAK Poskytnuta data o českých společnostech VaK, s očekáváním, že tímto způsobem bude možné provést komparaci situace v ČR a západní Evropě. Všeobecně se má za to, že obor VaK v ČR dosahuje v evropském kontextu nadprůměrných výsledků (z hlediska kvality poskytovaných služeb, podílu napojených obyvatel apod.), ovšem existuje málo zdrojů, s pomocí kterých lze toto tvrzení prokázat. Jak se však ukázalo, databáze IB-NET se (i z podstaty zaměření Světové banky) soustřeďuj prioritně na rozvojové země. Postkomunistické země střední a východní Evropy představují specifický zájmový region. Při průměrování v rámci analýzy států se však stírají značné rozdíly, existující u jednotlivých podniků VaK.

Bisztray a kol. (2010) dále analyzovali faktory a podmínky ovlivňující náklady na elektrickou energii, které představují významnou položku v kalkulacích cen vodného a stočného (průměr za všechny zahrnuté země střední a východní Evropy činil 18 % celkových provozních nákladů, kdy v ČR a Maďarsku je to méně než 10 %, naopak např. v Moldávii nebo Chorvatsku přes 20 %). Autoři se pokoušeli analyzovat a porovnat energetickou náročnost dodávky jednoho m3 pitné vody. Studii však uzavírají konstatováním, že výsledky mohou být ovlivněny faktory, které databáze IB-NET nezahrnuje (jako je např. terén, ve kterém se dodávka uskutečňuje, nebo zdroj surové vody), a jež tudíž nelze analyzovat. Důležitým faktorem je také provozování naddimenzované infrastruktury v situaci, kdy odběry v posledních dvou desetiletích významně poklesly (což je situace většiny postkomunistických zemí). Z dostupných údajů se podařilo prokázat závislost mezi vyššími ztrátami vody v síti a vyšší energetickou náročností výroby pitné vody. Jako opatření ke snížení energetické náročnosti byla v obecné rovině diskutována optimalizace provozu do takové části dne, aby bylo možné v maximální míře využívat zvýhodněných tarifů od poskytovatelů elektrické energie. Dalším hypotetickým řešením je výroba vlastní elektrické energie ze splaškových kalů (viz studie Armar, Silvia Filho, 2003). Obě studie (Bisztray a kol. 2009 a 2010) jsou na vyžádání k dispozici v angličtině.

Převzato z časopisu Vodní hospodářství, č. 12/2010